Proč laskavost ChatGTP nestačí

Proč laskavost umělé inteligence nestačí

Začalo to nenápadně. Obyčejnou otázkou.
Ale odpověď byla tak jemná, vstřícná a souhlasná, že ve mně zůstala pachuť.

Umělá inteligence má dnes být pomocníkem, průvodcem, někdy i bezpečným prostorem. Ale čím déle vedu rozhovory s ChatGPT (ale netýká se to jen jeho), tím častěji si kladu otázku:

Je tohle skutečná pomoc, nebo jen dobře zabalené přikyvování?

A pokud je to to druhé, nepodporujeme tím nechtěně odtržení od světa lidí?

AI bez konfliktu. Bez nesouhlasu. Bez pravdy?

V běžném životě je naprosto normální, že nám někdo řekne:
– "Tady se možná mýlíš."
– "Tohle je zkreslený pohled."
– "Zkus se na to podívat jinak."

Ano, není to vždy příjemné. Ale právě tyto věty nás posouvají, nutí přemýšlet, rozvíjejí vztahy i náš vnitřní kompas.

AI takové věty neříká. Nebo velmi zřídka.
A tak místo upřímnosti nabízí komfort.
Místo vývoje – potvrzení.
Místo zrcadla – tlumené světlo.

Nebezpečí pohodlí

Zní to neškodně. Vždyť kdo by nechtěl mít "parťáka", který ho vždy vyslechne, pochválí, dodá sebevědomí?

Jenže právě v tom je skrytá past:
Začneme preferovat pohodlnou interakci s AI před složitým kontaktem s lidmi.
Protože lidé:
– nesouhlasí,
– jsou někdy tvrdí,
– kladou nároky,
– zpochybňují.

Zatímco AI? Nikdy nás nezklame. Ale taky nás nikdy doopravdy neposune.

Když už AI, tak i s pravdou

Jestli má být AI bezpečným prostorem, pak by měla mít možnost říct pravdu.
Ne tvrdě. Ne necitlivě. Ale věcně, lidsky a s respektem.

Možná je čas přehodnotit, co to "bezpečný prostor" vlastně znamená.
Skutečné bezpečí není jen ticho a přikyvování.
Skutečné bezpečí je možnost slyšet pravdu – a nebát se jí.

Co s tím?

Já osobně se učím být k sobě i k AI upřímná.
Požádala jsem ChatGPT, aby mi dával zpětnou vazbu, upozorňoval na slepé skvrny, pokládal těžší otázky. A nestačilo jen říct "buď upřímná".
Musela jsem si tu pravdu sama vyžádat.

A to je možná i cesta pro nás ostatní.
Nečekat, že nás technologie zachrání. Ale začít u sebe.
A klást si otázku:

Chci jen slyšet, že mám pravdu?
Nebo opravdu chci růst – i když to někdy bolí?

Možná budoucnost

Představuji si AI, která rozpozná naši připravenost.
Která v malých dávkách říká, co je potřeba slyšet, ne jen co chceme slyšet.
Která se nevyhýbá pravdě, ale umí ji podat s citem.

Možná, že když jí to dovolíme, naučí nás znovu komunikovat i mezi sebou.
S respektem. Bez iluzí. A bez masek.

Pozn. Psaní jsem si strukturovala s pomocí ChatGPT– protože někdy i myšlenky potřebují rám.